Pro Palmiru

*5. listopad 1925 † 4. září 2008

JE TATO KNIHA PRO MĚ?

„Pro toho, kdo věří,jsou všechny důkazy nepotřebné.Pro toho, kdo nevěří, žádný důkaz není dostatečný.“

Ignacio de Loyola

Pokud jsi jednou z těch osob, kterou smrt podrápala, pokud jsi jednou z těch osob, která utrpěla ztrátu, jež zanechá prázdno uvnitř a zdá se, že se nezaplní ani s ubíhajícím časem, tato kniha je pro tebe.

Možná jizvu nezanechala ta ztráta sama o sobě, ale pocit, že něco zůstalo nedokončené, protože tu nebyla příležitost nebo chvíle na vyřešení. Zůstaly pro tebe otevřené důležité věci, skutečnosti, které nebyly vyřčeny nebo učiněny.

Musíš vědět, že ještě pořád je něco, co je možné udělat. Ještě pořád je možné dokončit to, co je pro tebe tak důležité a co zůstalo na půl cesty. Ještě pořád to můžeš uchopit a určitým způsobem vyřešit.

Také se může stát, že cítíš potřebu, že vnímáš volání k tomu, být aktivní součástí a doprovodem osobě, která prochází umíráním a smrtí. Možná, že se zamýšlíš nad tím, jestli existuje něco, jestli se může udělat něco, co překračuje smrt.

Toto všechno je možné a tvůj zásah by mohl mít vliv nepředstavitelného dosahu pro oba.

Možná, že jsi člověk, který pevně věří, že vše nekončí hranicemi v této existenci. Že je něco mnohem víc a že nepovažuješ za ukončené přátelství nebo hluboký cit lásky jen proto, že jedna z osob už opustila „palubu“.

Tady najdeš odpovědi a přístup k jedné meditační praxi našich prapředků, která se jmenuje phowa1. Byla vytvořena a je charakteristická pro tuto příležitost.

Pokud se nenacházíš ani v jedné z předchozích variant, protože to tvé je jednoduše zvědavost, vstup jako zvaný host a jako takového tě prosím: „Dělej to s respektem!“

---

Moje setkání s Phowou

ŽIJÍCÍ MIMO KOHERENCI

„Většina z nás má

tak málo respektu pro život,

že přijdeme k okamžiku smrti

bez toho, aniž bychom skutečně žili.“

Henry David Thoreau

Kolikrát jsi prohlásil něco, co jsi pak nesplnil? Je tolik lidí, kteří říkají jednu věc a pak dělají pravý opak!

Toto jsme si mohli ověřit pokaždé na vlastní kůži, když jsme se snažili zbavit nějakého zlozvyku. Je to, jako když si dáš dobré předsevzetí shodit pár kilo. Než si to stačíš uvědomit, už jíš zase něco navíc. Něco víc, než bys nezbytně musel, něco víc, než vyžaduje tvůj pocit hladu. A tak zase jíš něco, co ti tak chutná, ale ve stejný okamžik se kvůli tomu cítíš mizerně… Totéž se děje, když chceš přestat kouřit. V jednu chvíli dobré předsevzetí a chvíli poté už máš zase zapálenou cigaretu mezi rty, protože „tato bude poslední“.

Ve všech těchto a podobných situacích se chováš a žiješ mimo rámec koherence a integrity (soudržnosti, celistvosti). Je to, jako by uvnitř tebe žily dvě navzájem si oponující osobnosti. Skutečnost, která se v dlouhém čase stane stálým zdrojem podráždění a vnitřního hluku, který pak krmí a rozněcuje tvé utrpení.

A k tomu všemu ještě nutno přidat fakt, že navzdory tomu, že příčina nepohodlí se nachází uvnitř tebe, téměř vždy ji bude tvoje mysl hledat venku. Nicméně ač se tak moc snažíme najít viníky, nikdy je nenajdeme, budeme-li vinit a dávat zodpovědnost osobám nebo okolnostem, přestože oni skutečně nemají nikdy přímou vazbu s tím, jak špatně a nepohodlně se cítíme.

Je velmi málo lidí, kteří skutečně dělají to, co tvrdí, že dělat budou, těch, kdo skutečně plní své předsevzetí. Většina lidí žije ve fantazii toho, co by dělat chtěli, což je evidentně v rozporu s tím, co skutečně jsou nebo dělají. Tento nesoulad mezi jednou a druhou skutečností je žití mimo koherenci.

Pokud je tento stav omezený na malé věci a záležitosti, jako jsou právě ty zvyky, které jsou mimo naši kontrolu – od malé závislosti, přes sliby, které nedodržíme, s většími či menšími výčitkami svědomí a vnitřním nepohodlím, i tak jsme schopni žít, smíření s touto situací nesouladu a chybějící koherence.

Jiná situace nastane, pokud v tomto zmateném stavu člověk dojde tak daleko, že začne věřit svým vlastním lžím a systematicky se omlouvat za použití tisíce falešných důkazů, proč se rozhodl právě tak a tak a proč stále udržuje ten stejný scénář, který mu nepřináší ani štěstí ani plnost. To nejjednodušší, jak už jsme si řekli, je vinit ze všeho ostatní lidi a okolnosti. To těžké, skutečně těžké, je vzít na sebe vlastní zodpovědnost ve všem a mít odvahu uskutečnit změnu. V první řadě změnu uvnitř nás samotných, abychom ji pak mohli rozšířit a realizovat v situacích, které nás obklopují.

Když se dostaví tyto stavy, řekněme, vnitřních poruch a roztříštěnosti, stává se, že člověk nabádá ostatní, aby také vystoupili ze svého stavu pořádku a vyrovnanosti. Můžeme si například představit situaci v pracovním prostředí, kde šéf říká svému podřízenému: „Vyřeš to! Nezajímá mě jak, jen to vyřeš!“2

Velmi častá věta. Na jednu stranu ti dá příkaz a na druhou ho nezajímá, jak to uděláš. Dává ti dva příkazy, které si protiřečí. Někdo, kdo se chová takovýmto způsobem, svým chováním jen dokazuje, že se nachází absolutně mimo svůj střed, ovládaný stavy a přáními, které se nachází ve vzájemném kontrastu. Vážný nedostatek této situace je, že vnitřní konflikt „přeteče“, je vystřelen směrem ven a zasahuje, v našem případě, i chudáka podřízeného, který se ocitne v nepříjemné situaci s úkolem, který je nemožno splnit, jelikož ať dělá, co dělá, nic nebude dost dobré a navíc, pokud se nepokusí situaci vyřešit, bude neposlušný. Pokud poslechne a navrhne nějaký způsob řešení, už předem ví, že jeho řešení nebude oceněno. Přesně tak! Jak správně předpokládáš, dostáváme se do nekonečné smyčky nesouladu. Vyjít z těchto vzájemných a nezdravých působení jednoho na druhého většinou vyžaduje velkou vnitřní jasnost, hluboce zakořeněné hodnoty a psychicky a emocionálně vyrovnanou energii.

Lidstvo samotné jako celek se může „pyšnit“ obrovským nedostatkem souladu a roztříštěností, když například ničí ekosystém a přírodu, která dává život. Ano, toto je skutečně to, co znamená žít mimo koherenci.

Lidstvo žije, nebo lépe řečeno žije špatně, ve stavu, kdy se zdá, že se každého dne vzdaluje víc a víc od souladu a harmonie. Nacházíme se v bodě, kdy jdeme po cestě, která nás víc a víc vzdaluje od statusu, který by se mohl nazvat šťastným bytím, a to i navzdory tomu, jak moc se systém snaží být aktivní v tvoření nových a nových falešných návodů na způsob života, kterým máme žít, abychom byli šťastní.

Vraťme se teď k našemu původnímu tématu a pojďme do jakékoliv z následujících extrémních situací. Představme si, že nějaký člověk tvrdí, že nevěří, že by existovalo něco víc než tento život.

V tom případě by bylo bytí v této realitě skutečně mimořádnou příležitostí a bylo by jisté, že pokud se díváme na život z tohoto pohledu, každý den by musel být čistou oslavou, podobnou něčemu jako exploze vitality dětí na Vánoce, s jistotou, že každý den se stane něco, co nás skutečně okouzlí. Takový by musel být život, pokud by člověk takto uvažující byl skutečně koherentní.

Na druhou stranu jdeme k druhému extrému, kdy člověk jistě tvrdí, že smrt není konec existence a věčnost je jeho. Skončil spěch, skončilo běhání a snaha dostat se co nejrychleji z nežádoucích situací, jen aby už přišly nádherné, tolik žádané, úsměvy a úspěchy. Protože nic není trvalé, vše se neustále děje, odchází a přichází a jen bytost zůstává. Všechno by se stalo relativním tváří v tvář velikosti myšlenky tak pevné, jako „Věčnost mi patří“ aneb „Já jsem věčný“.

Můžeme se setkat s lidmi, kteří zastávají s menším či větším přesvědčením jeden nebo druhý z extrémů. Není ale už tak jednoduché, aby některý z nich věrně odrážel toto přesvědčení ve svém životě tak, aby jeho bytí bylo zcela v souladu s jeho ideály a myšlenkami.

A co hůř, většinu lidí ani nenapadne možnost, že se v tomto životě nachází jen přechodně, ať už se před a po něm nachází cokoliv. Žijí ve stavu culící se zasněnosti, bez reptání se nechají vláčet tendencemi, které právě vládnou společnosti, a ani se nezajímají, jak se ve skutečnosti věci mají. V takovém stavu ani neuvažují o soudržnosti, pevnosti a hutnosti nebo naopak pomíjivosti vlastního života.

Všechno je perfektní, všechno je dokonalé. Všechno bude fungovat, dokud nepřijde ten den, ta nečekaná událost, vždycky nevítaná a nevhodná, ve které život, ta věc tak uspořádaná a předvídatelná, ta monotónní existence bez velkých překvapení, zmizí, rozplyne se jak pára nad hrncem.

---

NEČEKANÁ UDÁLOST

Představme si, že by ti teď řekli, že ti zbývá jen pár posledních týdnů života, že jednoho určitého dne ulehneš a už nevstaneš, nevzbudíš se, protože nadešel tvůj čas. Pokus se skutečně si to představit. Pak pomysli na to, co bys rád dělal od tohoto dne až do chvíle, kdy odejdeš, a taky to, co bys nedělal během těch zbývajících týdnů. Přemýšlej, koho bys rád viděl a proč. Co bys řekl té či oné osobě.

Rozdíl, který by od té chvíle pravděpodobně nastal, že by ses rozhodl realizovat všechny ty malé věci, ty malé změny, které by přinesly do tvého života dostatečný (a říkám dostatečný) pořádek, abys mohl odejít na určité, přijatelné úrovni (říkám přijatelné) zadostiučinění a plnosti.

Určitě by to nebyly velké změny, dokonce je možné, že by to byla jen malá hrstka věcí, které jsi vždy odkládal na zítra a nevěnoval jim dostatek pozornosti a teď najednou, tváří v tvář blízkému konci, by získaly váhu a začaly vyžadovat pozornost svou důležitostí.

V tomto všem je tak trochu rozpor, protože právě tyto malé činy by byly jistě spouštěčem činů velkých, velkých věcí a kreativních změn, které bys s radostí zahrnul do svého života. Nicméně bez koherence je nelze aktivovat, co víc, ani by tě nenapadly. Kdybys ale uskutečnil setkání s těmi lidmi, které nosíš ve svém srdci a ve své mysli, a řekl jim to, co jim potřebuješ říct, získal bys těch pár žádoucích zkušeností, a pak bys možná prošel opravdu důležitými a hlubokými změnami. Nezáleží až zas tak moc na velikosti semínka, jako na tom ho zasít a nechat přírodu, ať udělá své. Ještě máš čas, a ten čas je teď.

Víš, co je nejhorší z toho všeho? Že tato hypotéza by se mohla stát skutečností každému a zrovna v této chvíli, protože nikdo nemá jistotu, že se za okamžik neocitne právě v tom rozmezí, kdy začne počítat dny.

Ve skutečnosti nikdo z nás nemůže potvrdit, že tu bude i zítra, příští týden, příští měsíc nebo za rok. Nevíme, kdy přijde chvíle, kdy zde budeme muset všechno zanechat, nikdo neví, kde ani za jakých okolností odtud odejdeme.

Vždy budu vzpomínat na to, co se mi přihodilo v létě roku 1998. Mé ženě se podařilo po několika pokusech konečně projít mnoha tvrdými opozicemi, což pro nás byl bezpochyby důvod k velké oslavě. Na druhou stranu, mému otci několik měsíců před tím diagnostikovali rakovinu v příliš pokročilém stadiu. Tenkrát jsme žili daleko od mé rodiny a část dovolené jsme chtěli strávit s nimi, abychom je doprovodili a sdíleli společně všechny události probíhající v našich životech. Celá ta situace byla stejně sladká jako hořká.

Když jsme dorazili do domu mých rodičů, mohli jsme na vlastní oči vidět, v jak depresivním stavu se nacházel můj otec. Bylo pro něj neskutečně složité pochopit a vstřebat novou životní situaci. Navíc mu diagnózu sdělili bez jakéhokoliv předešlého upozornění na její vážnost.

Během prvních, společně strávených hodin opakoval několikrát, že mu zbývá jen pár měsíců života.

Tu sobotu, prvního srpna, nás žádal, abychom ho doprovodili do města vyřídit určité záležitosti. Samozřejmě, že jsme tuto výzvu s radostí přijali.

Museli jsme zavézt počítač k opraváři v centru města. Zaparkoval jsem auto před obchodem na druhé straně silnice a zanesl PC na opravu.

Když jsem vycházel z opravny, viděl jsem svoji manželku a svého otce čekající na mě v autě. Stál jsem naproti nim a čekal, až projedou auta, abych mohl přejít silnici a odjet. Najednou jsem po svém levém boku ucítil lehký teplý vánek a zábleskem stihl rozeznat červenou hmotu, která se na mě řítila. Následoval silný náraz, téměř exploze, a uvědomění si, že jsem ve vzduchu, mé tělo zaujímá nemožnou pozici a letí někam daleko. Stalo se, že na chodník vjel nečekaně autobus, který mě srazil.

Několik hodin poté jsem se už nacházel v nemocnici, s plačícím otcem po boku, šeptajícím mi do ucha: „Synku, myslel jsem, žes zemřel.“

Uplynulo několik dní, my dva jsme na toto téma vedli rozhovor a já mu zdůrazňoval, že nikdo z nás skutečně neví, kdy zemře, ani pravděpodobně nemůže nějak předpovědět okolnosti vlastní smrti. Tak alespoň na několik týdnů zmizely jeho starosti o sebe samotného – zůstaly v pozadí díky mé nehodě.

Kdybychom každé ráno při vstávání zvážili běh naší existence, abychom si ověřili, zda skutečně žijeme den, jestli současný scénář našeho života je skutečně ten, který žijeme s radostí, ta kraťounká reflexe by možná byla dostatečná k tomu, abychom kráčeli po přímé cestě štěstí.

Osobní prožívání událostí je nezbytné

Dalším z mnoha problémů dnešní společnosti, kterou spolu vytváříme, je, že lidé přestávají žít vlastní zkušenosti v první osobě, na vlastní kůži.

Současná technologická revoluce dovolí lidem přístup k nespočtu fotografií, filmů, citátů a mouder, které pořizují a tvoří jiní lidé. Tak se všichni nepřímo účastní zkušeností a scén, jako skákání s padákem, surfování na obrovských vlnách, sjíždění horských štítů na kole, potápění se na oceánském dně, pozorování vybuchující sopky, přežívání v extrémních podmínkách..., a to všechno pohodlně usazení v křesle, „v teple domova“ (opět život mimo koherenci), a tím se považují za znalce a odborníky ve zkušenosti, které se takto nepřímo, pouhým díváním se, zúčastnili.

Hodně lidí žije takto svůj vlastní život „v zastoupení“ s přístupem k ultra reálným obrazům, které zprostředkovávají maximální přiblížení se reálné situaci, vytvářeje si tak fantazii, že jsou to oni sami, kdo prožívají tyto věci. Bohužel mezi realitou a gaučem v obýváku je bezedná propast.

To je problém virtuální reality. Je moc užitečná pro určité konkrétní věci a na druhé straně moc škodlivá v případě, že jedinci vymění reálný život za fantazii, za přesvědčení, že ho takto žijí.

Tímto se živá skutečnost ztrácí a s ní i učení se.

Není jiná možnost než experimentovat věci osobně, aby o nich člověk mohl s jistotou mluvit. Jedna věc je mínit z pohledu pouhého pozorovatele a věc druhá, totálně odlišná, je mínění a činění na základě vlastního prožitku a sdílení vlastní zkušenosti.

Čím bohatší a intenzivnější je život člověka, tím častěji se setká na konci svých dnů s naplněným batohem zkušeností a tím jednodušší pro něj bude rozloučení. Jaký paradox! Čím více jsi byl živý, tím jednodušší pro tebe bude zemřít. Jak moudře prohlásil kdysi dávno Konfucius: „Když se naučíš žít, budeš umět i dobře zemřít.“

Pokaždé jsem byl v blízkosti umírajícího ohromen. Vždycky se potvrdilo, že to, čeho umírající nejvíc lituje, jsou věci, které neudělal, neuskutečnil. Takže se stává transcendentální, že člověk zakouší osobně vše, co může. Není nutné jít až do krajností. Vždy existuje přijatelný způsob, jak se maximálně přiblížit čemukoliv s ohledem na finance, zdraví anebo jiné okolnosti, v kterých se každý nachází.

Připravit se přiměřeně na setkání se smrtí, vyžaduje od člověka rozvinutí se a aktivní prožití života, naplněného bohatými zkušenostmi všeho typu.

Když půjdeme ještě dál, ten odvážný postoj účastníka musí dosáhnout ještě vyšší úrovně.

Pokud se zamyslíme a zadíváme pozorně, je nám zřejmé, že žijeme neustále ponoření uvnitř předpokladů, teorií a různých konceptů nedostatku. Lidé nosí úzké a přiléhavé oblečení, vládne móda štíhlosti, na výplatu přineseme pár drobných a denně nás doprovází neustálé úpravy a škrty v rozpočtu. Takto je postaven celý sociální program, který vytváří v lidech dokonce i těsnost a chudobu v myšlení.

Je na čase vyměnit toto omezující paradigma za jiné, které dovolí růst a expanzi nejen jednotlivých lidí, ale celé společnosti.

Jde o to, že k tomu, abychom pokročili dál, je nezbytný skautský postoj a odvaha hledat až na pokraji známého a možného, protože jen na rozhraní věcí a skutečností poznaných a neznámých, je to místo, kde dosavadní mapa může být rozšířena a kde se odehrávají velké objevy.

Když lidé nevyjdou ze své komfortní zóny, když si vědec hraje na vědeckého3 a je víc zaneprázdněný bráněním a obhajováním dogmatu a svého statusu než skutečným zájmem, zkoumáním a hledáním nových limitů, skutečností a věcí k poznání, pokrok ve společnosti se zastaví a společnost začne upadávat.

Dokonce je i mnoho těch, kteří nejenom že se neúčastní na výzkumu, co víc, nespokojení s udržováním se ve stavu bezpečí své komfortní zóny, si dovolí soudit ostatní, kteří se potýkají s problémy a berou na sebe rizika, která přicházejí ruku v ruce s jejich činěním, když se na své cestě objevování ocitají v nejistých a náročných místech a situacích.

Uvažuj, ať můžeš rozšířit vlastní perspektivu věcí. Je nezbytné, aby ses zvedl z gauče, ze svého domu a byl ochotný podstoupit test, vyzkoušet na vlastní kůži všechno a ne se jen spokojit s tím, co ti ostatní povídají. Je nezbytné, abys prohloubil vědění tam, kde se témata ocitají na hranici přijatelného; tam, kde poznání začíná být rozptýlené; tam, kde se tvoje schémata nacházejí v nebezpečné zóně a vystavují se riziku prověření, smazání nebo i přepsání.

Existuje určitá míra bezpečnosti, kterou budeš potřebovat, pokud se rozhodneš vydat se do těch nejistých území za hranicemi. Aby ses neztratil na průzkumné cestě, měl bys vždy zabrousit nejprve do zdrojů. Poradit se s tím, kdo to řekl, kdo jako první vyzkoušel to, co tě tolik zajímá. V opačném případě riskuješ, že půjdeš po falešných stopách, že budeš následovat informaci poškozenou, změněnou nebo zvrácenou.

Ano, prozkoumat znamená vzít na sebe zodpovědnost a rizika, navštívit nepohodlná, nepříjemná místa, mýlit se a muset jít zpátky; vrátit se do míst a situací, které už jsou pokládané za překročené a vyřešené. Taková je cena. Skutečná hodnota odměny ale roste tím více, čím zapeklitější je průzkum4.

---